Co víc si přát

Nevím, jak vy, ale já mám tento typ článků nejradši, vždy se pobavím, nebo potruchlím s danou osobu a zjistíme, jak vlastně máme s ostatními blogery mnoho společného.

Když píšu tento článek, sedím ve svém snoopy pyžamu zachumlaná pod dekou, na poličce skoro až korbel (velký hrnek) s čajem a jen se snažím udržet svůj žaludek tančící s žáhou na místě. Nevím, co mi je, ale už třetí den mi je neskutečně zle. Začalo to v neděli, kdy jsem myslela, že to vyležím a šla spát někdy mezi šestou a sedmou. Probudila jsem se o 12 hodin později, vyvenčila psy a zase zalezla, abych se vzbudila až v devět. Nevzbudil mě ani bratr připravující se do školy, ani když mi táta přivrtával mřížku na helmu. Nic mě nevzbudilo, jelikož mi bylo děsně. Dala jsem si půlku suchého rohlíku, udělala nový čaj a lehla si k počítači. Podívala jsem se na celý Ravenswood, dokoukala chybějící díly k iZombie a začala koukat na Once Upon a Time. A pak šla zase spát. 

Dnes ráno jsem se opětovně probudila s žaludkem v krku, jak tančí divoký čardáš s mou pálící žáhou, takže jsem vyvenčila psy, venku uvolnila krk tak vehementně, až mi musela nějaká paní s dítětem dát kapesník na utření pusy a nyní jsem tady - ležím v posteli a neskutečně se nudím, takže se konečně dostávám k psaní vykecávacího článku.

Nah, uběhl den, kdy jsem si došla k doktorce a nyní píši pokračování článku večer. Pokud vás zajímá, tak ne, nic mi jako vysvětlení, co mi vlastně je, bohužel neřekla, hah. Takže tam zítra jdu znovu a budu jen doufat, že mi už řekne víc. Plus jdu taky na zubní a brr, moc se mi tam nechce, upřímně.

Víte, co mě během dne tak nějak napadlo? Jak lidi vlastně myslí své omluvy během hádek.

"Promiň, že jsem křičela..." "mohla jsem ti to říct jinak, abys to pochopila i ty."

"Mrzí mě, že jsem ti ublížila..." "měla jsem ti ublížit mnohem víc."

"Je mi vážně líto, jestliže jsem tě nějak zranila..." "a to teď kecám, chci jenom ten koláč, co jsi pekl/a."

Vidíte, jak to myslím? Za každou omluvou se může skrývat mnohem horší věc, než je původní urážka, což je vlastně snad ještě horší, než kdyby se vám daná osoba vůbec neomluvila. Upřímně, celý tento svět plný falešných upřímností a upřímných falešností mi vážně leze krkem. Nejradši bych si někam zalezla, odpojila se od internetu a jen psala. Bohužel - nedokážu to. Nejspíš patřím do té nejhorší generace, která se jen lituje a podobně, ale na druhou stranu vím, co v životě chci, nebo minimálně vím, k čemu chci směřovat.

A to už je zase něco jinýho, tohle je fakt jen vykecávání ^^