Kdo, co, proč? #Lenoch

Poslední příspěvek z 8. 11. 2015, dnes je 17. 1. 2016. Jsem to ale ostuda, že?
Jak název dává najevo, mým největším problémem, který mi bránil v napsání článku na blog, byla lenost. Četla jsem si cizí blogy, sdílela cizí blogy, psala komentáře, ale napsat svůj vlastní článek? Na to jsem prostě byla až nechutně moc líná.
Nu, a co se v mém životě změnilo?



1. Vyrazili mě z práce, pro kterou se prý nehodím. (Aneb, práce byla velká drbárna a oni se rozhodli, že já se jim zrovna nelíbím).

2. Našla jsem si práci v knihkupectví, kde mi jaksi zapomněla šéfová říct, že je to jen na Vánoce, a kdybych se nedožadovala směn, asi by mi ani neřekli, že je konec.

3. Brzy se budu stěhovat! Tedy, až na začátku května, ale stěhovat se budu. A to na koleje Strahov ke svému příteli a s naším psíkem.

4. Začala jsem sportovat: našla jsem si challenge, podle které se řídím, k tomu jsem začala dělat hokej a jím zdravěji.

5. Znovu jsem se vrhla na psaní a efektivněji, než kdy dřív.


6. Rozhodla jsem se, co chci v životě studovat! (Sociální práce!)

7. A znovu si začala hledat práci.

Jelikož se mi blíží maturita, přijímačky, do roka se chci se psem zúčastnit prvního agility závodu, plus se snažím najít stálejší brigádu a k tomu dokonce i žít nějaký ten vlastní život, pracuji prakticky jen na kávě a bojuji s leností.

Prokrastinace je můj neskutečný problém! Stejně jako má nerozhodnost, kvůli které K. usoudil, že bude lepší, když přihlášky podáme až po veletrhu Vysokých škol, jelikož na něm naberu nejspíš tunu letáčků a rozhodnu se, že chci studovat vše. A nejlépe najednou! Když mě vážně láká tolik věcí, přičemž život je tak krátký!

Chtěla bych dělat hrozně moc věcí. Pracovat ve školce, psát, pomáhat lidem, pomáhat v nějaké neziskovce, cvičit se psem, úspěšně vystudovat, mít rodinu, cestovat, napsat a vydat bestseller, prostě... Mám tolik snů a ideí, moje fantazie je tak napumpovaná, že brzy asi vytryskne a já budu zvracet duhu, ale nemám vůbec čas to zpracovat.

Například matematika. Dvě celá odpoledne jsem se ji učila, popsala jsem X papírů a vážně jsem měla pocit, že jsem to zvládla. Jdu do školy, vyplním celou písemku a poklepu se po rameni, že by to mohla být čtyřka, protože ze sebe mám dobrý pocit. O dva dny později se podívám na známky a... mám za pět. Nechápu to, doopravdy to nechápu.

Ve zkratce jsem tedy děsný lenoch. Potřebuji si sestavit rozvrh, kterého se budu držet a minimálně jednou týdně vydat článek. Jenže, jak jsem zmínila, je tolik věcí, co chci dělat, a teď jsem si nabrala navíc tréninky hokeje. Jak to budu zvládat? Netuším. Kdy budu spát? Neřeším.

Stává se ze mě Han Solo - teprve až ten problém nastane, tak ho začnu řešit.

A zmiňovala jsem se už o tom, jak jsem se pobláznila do Star Wars? K. děsně chtěl jít na SW VII, ale nechtěl jít sám. Za úplatek v podobě popcornu jsem si tedy řekla, že to půjde a že teda jdu. Absolutně jsem si všechny zamilovala a nyní mi zbývá už jen půlka dvojky a trojka a budu vidět všechno. Už teď ale neskutečně miluji a obdivuji celý propracovaný příběh SW, miluji malého Anakina, zbožňuji Leiu, Hana a Žvejka!



Chápete někdo tu změnu? Miluji malého Anakina, naprosto a neskutečně moc! Určitě mi do komentáře napište váš názor, jak se z Aniho mohl stát Darth Vader!

A to je konec mé dnešní vykecávačky, určitě napíšu článek o Star Wars, stejně jako o hokeji, který jsem začala hrát. Doufám, že se vám článek líbil a za každý komentář jsem neskutečně ráda!!!