(zdrojem budiž google.com)
Jde mi jen o to, že je fakt, že jsem poslední dva roky... nemohu říct, že bych měla deprese. Protože deprese jsem neměla. Jasně, asi jako každý adolescent (taky se vám to slovo tak líbí? Mně víc, než puberťák!) jsem občas přemýšlela nad tím, že už to prostě nemá cenu, že už nechci. Jasně, sedávala jsem v rohu postele a brečela. Jasně, dělala jsem hloupé věci, za které se dodnes stydím.
Ale nikdy jsem nebyla v depresích.
Jen jsem nebyla šťastná.
Nemohu definovat, co mě šťastnou dělá. Rodina se do toho nepočítá, kromě sourozenců, ani domov. Protože to, kde bydlím, není můj domov. Kdybych se měla podívat ale na sebe nyní, přijde mi, že je vše stejné. Stále to, kde bydlím, není domov. Stále nejsem spokojena s rodinou.
Čím se to všechno tak změnilo?
Asi to začalo na konci minulého září, kdy mi přišel Sebastian. Moje malé sluníčko. Chlupatá žlutá kulička s vlhkým vlezlým čumáčkem a dotěrným chováním. To malé štěstíčko mě začalo naplňovat radostí, začalo mi pomáhat se sebou samou, začalo mě inspirovat k lepším věcem. Sebastianovi je někdy tento měsíc (určila jsem mu narozeniny na lásky čas [01. 05.], aby to bylo hezké; neví se totiž, kdy je doopravdy má, v očkováku má jen květen) rok a z malého štěněte se stává velký chlap. Tedy, spíše se zasekl někde na tom pomezí štěně/chlap.
Od konce září loňského roku nejsem zcela nešťastná, ale pomalu se to měnilo k lepšímu. Nebo, spíše to kolísalo. Jako horská dráha se skoro neviditelným vzestupem, ale strmým pádem. Jo, tak nějak jsem se cítila, to byla hezká definice. Líný pomaloučký vzestup, který se střídal s prakticky strmým sešupem přímo dolů.
V tu dobu jsem tak nějak vzdávala myšlenky na všechno kolem, nijak jsem se nesnažila. Asi by se dalo říct, že jsem umírala zevnitř. Navenek jsem pořád byla ta veselá optimistická energií sršící holka, která se furt usmívá, každému kolem poradí a sama nikdy nemá trápení.
Je fakt, že si za to mohu sama. Přesně tuhle svou pověst buduju již prakticky od malička, jen abych byla chráněna.
03. 04. 2015 se ovšem objevil někdo, kdo si stihl rozvázat tkaničku a totálně mě... zaujal. Říkejme mému receptu na štěstí K. (to je jak z Kafkova Zámku, bheh...)
K. se objevil jako blesk z čistého nebe. Nevinně roztomilým úsměvem mě zaujal, modrošedýma očima přivábil a dokonalými objetími donutil zůstat. A já zůstávám ráda. Hrozně moc.
(Je to oficiální teprve od 05. 05. 2015, ale pšt!)
Nemohu říct, co je recept na štěstí. Protože ten můj má své jméno.
Myslím, že každý potřebuje ve svém životě někoho, kdo by s ním byl. Vždy. Kdo by ho přidržoval nad hladinou a následně laškovně potápěl, aby daná osoba věděla, že vážně není sama. Někoho, na koho stačí pomyslet a na tváři se samovolně objeví ten hloupý úsměv. Někoho, kdo se na vás rád dívá. Někoho, na koho se tak strašně rádi díváte vy. Nevěřícně ho konečky prstů hladíte po tváři.
A víte. Víte, že on je tu pro vás.
Vždycky.
0 komentářů:
Okomentovat