Odvaha začít

Nyah!

Vítám vás u dalšího článku. Tento nebude nikterak dlouhý, jelikož momentálně nemám moc co říci, teprve začínám. Na jednom blogu jsem spatřila krátký článek o tom, jak je důležitá motivace, aby člověk dělal to, co chce. Nepopírám, je to podstatné. Také tam byl velmi šikovný obrázek, pomocí kterého funguji já.

První den jsem myslela, že umřu. Poslední minuta běhu mě málem zabila, chraptila jsem, jako bych se každou chvíli měla rozbít, div jsem nevypustila duši a sotva jsem se plácala. Skoro jsem zoufalstvím brečela, měla jsem stochutí seknout s challenge, všeho nechat a umřít v příkopu. Ale vedle mě šel přítel a já ho nechtěla zklamat. On to zvládl, tak to zvládnu i já!

Druhý den jsem již šla sama. Vzala jsem svého sportovního psa (druhý pes je čtyřměsíční mrňavá čuba, která se plácá stylem tlapa-tlapa-jů, co to je, toho se bojím-sedím-nejdu) a vyběhli jsme. Bála jsem se. Neskutečně moc jsem se bála, že to nezvládnu, že budu sama pro sebe zbabělcem, že to prostě nedokážu. Jenže já to dokázala! Jasně, byla jsem zadýchaná. Ale nepíchalo mě v boku, nohy mě nebolí a zvládla jsem to. Jsem na sebe neskutečně hrdá, nevím proč, ale jsem. Vím, že to zvládnu, prostě se budu snažit a budu dál bojovat. Dokážu to - musím. Kvůli sobě, kvůli svému okolí, kvůli své nevěřící rodině, kvůli svému příteli.

Hlavní motivací jsem si ovšem já sama. Sama sobě jsem tou největší motivací. Snažím se překonat svůj stín, snažím se to zvládnout. A dokážu to - musím.

Myslím, že nejdůležitější pro ty, kdo se snaží začít hýbat, je právě ta motivace a hlavně odvaha začít. Vzchopit se, bojovat a dokázat to. Nevím, jak jsem to dokázala já. Vytiskla jsem si From walking to running, čapla přítele a oznámila, že jdeme. A šli jsme. A já se snažím dál běhat.

Kdo se doteď moc nehýbal, nebo se mu moc hýbat nechce, rozhodně doporučuji. Je to i pro prokrastinující telata, jako jsem já. A stejně tak doporučuji její další challenge, na google jich najdete hafo, od začátečnických po těžší.

Hef fan!