Já nejsem z oceli!

Znáte ten pocit, když se na vás všechno hroutí? Kdy už se stane tolik věcí, že ač si říkáte, že to musíte dokázat, zhroutíte se? Sedíte, chvějete se, brečíte a uvědomujete si nic kolem?
Tak přesně to se stalo mně dnes.

Se svými rodiči jsem přibližně před pěti, možná šesti lety měla poměrně dobrý vztah. Nikterak výjimečně pevný, jaký občas vidím kolem, ale zcela obyčejný vztah. S matkou jsme si povídaly, i s otcem občas. Jenže následně jsem se něco málo dozvěděla o rodičích, oni se též začali více seznamovat s alkoholem a postupně to upadalo. Poslední dva roky cca to je ovšem čím dál tím horší. Neustále jsem ta špatná, měla bych zvládat všechno (starat se o domácnost, vařit, vychovávat sourozence, ale žít svůj život? Na to nemám nárok), učit se, být ve třídě nejlepší. mít zájmové kroužky a podobně.
Posledního půl roku to je na mě čím dál tím horší a horší, je toho víc a víc a já to už nezvládám. Dneska to vyvrcholilo, protože na mě zase bezdůvodně křičeli, jak jsem škaredá, tlustá, jak nic neumím a podobně.
Jako, chápu, že když je člověk naštvaný, z pusy vypustí něco, co nechtěl.

Ale co když se to děje non-stop? Co když se tohleto děje neustále? Já už vážně nemohu. Máte někdo... nějaké, jakékoliv zkušenosti s tímhle? Co dělat?
Tento víkend odjedu za kamarády. Doufám, že to bude fajn, tři dny mimo domov, snad se alespoň trochu dám dohromady...
Dnes jsem situaci doma řešila tím, že jsem vzala psa a šla skoro na dvě hodiny ven. Jenže to nejde pořád. Nemohu neustále utíkat ven.