Povídka byla již nějaký čas v mezičase rozepsaných, ovšem neměla jsem potřebnou sílu ji dopsat. Asi poznáte sami, podle textu, proč mi to trvalo, byl to menší záhul na emoce, ale povedlo se, jaj!
Ne, doopravdy nejsem do dané osoby zamilovaná ^^
Když jsem byla u
tebe v náručí, znovu jsem pocítila neskutečný klid. Víš?
Takový ten, který se ti začne rozlévat hrudníkem, ucítíš ho,
jak se pomalu sune po celém těle a nakonec, nakonec víš, že je
ti náhle dobře.
Bezděčně jsem se
k tobě přitiskla víc, tápavě jsem se k tvým rukám přimknula,
jako bych hledala záchranu, a když jsem ucítila, že se ke mně
též tiskneš, šťastně jsem div nevrněla.
„Ale no...“
broukl jsi mi tiše do ucha. Všude kolem byly lidé, ale já si jich
nevšímala, já byla takhle spokojena jen ve tvém náručí, sama
nevím, jak se mi to podařilo.
A ty jsi obětavě
držel.
Pevně jsi mě
svíral v rukách, přesně tím stylem, který na tvých objetích
miluju, držel jsi mě pevně
a neoblomně a já
cítila, že jsem u tebe šťastná.
Víš, nikdy jsi
nebyl můj typ. Jenže jakmile jsem poprvé přišla, všimla si
tebe, cítila jsem tvou neskutečnou auru, tvé charisma. Tvůj úsměv
pro mě byl záchranou v té zdánlivě nekonečné vazbě zlých a
děsivých tváří.
Tápala jsem po tvém
úsměvu, hledala jsem tě kdykoliv jsem se vracela, a vděčně jsem
natáčela tvář vůči tvým úsměvům, vůči tvým pohledům
směřovaným ke mně.
A ty jsi mi to
dával. Nevím, zda bezděčně, nebo úmyslně, ale občas tvé oči
sklouzly na mou tvář a já se cítila, jako šťastná a opěvovaná,
jako oblíbená.
Následně jsme se
přestali vídat, nenaráželi jsme na sebe, neměli jsme kontakt,
zdánlivě jsme se jeden druhému vyhýbali. Nechtěla jsem to,
nelíbilo se mi to. Jenže to tak bylo.
Bezděky jsem tě
sledovala, ač jsem se tomu snažila zamezit, byla jsem tvůj
nenápadný pozorovatel v momentech, kdy jsme se setkávali a kdy
jsem tě mohla potkávat.
Vracel jsi se.
V nejtěžších
chvílích jsem pomyslela na to, jak jsme spolu na lavičce seděli u
ohně, spolu pod jednou dekou, a jen jsme tiše hleděli střídavě
na hvězdy, na oheň a na sebe.
Pomáhal jsi mi.
Nikdy se reálně
nic nedělo, nikdy jsme si nepovídali hlouběji, nikdy jsme k sobě
nebyli natolik upřímně upřímní, nikdy jsme se vzájemně
nekontaktovali mimo určité chvíle, kdy jsme se viděli osobně.
Ale pořád jsem
měla vzpomínky na tebe, vzpomínky, které mne hřály u srdce,
vzpomínky, díky kterým jsem se cítila silná, vzpomínky, které
mi dodávaly sílu. Vzpomínky, které mým tápavým neumělým
pokusům věřit dodávaly tu potřebnou energii.
Ty jsi mi dával
energii. Byl jsi tu pořád, ale vlastně nikdy. Všude, ale ve své
podstatě nikde. Mohla jsem tě zdálky obdivovat, přiblížit se,
otočit se zády, ale vždy... vždy jsem věděla, že tam někde
jsi.
Nemohu říct, že
bych tě milovala. Spíše jsem tě obdivovala: tvou auru, tvůj
charakter, tvou sílu žít, tvou zdánlivě nezdolnou energii.
Je to už víc, než
rok, co se známe. Ale pořád mě vzpomínky na některé zážitky
s tebou uklidňují. Třeba klid pod noční oblohou, víš?
Děkuji ti. Děkuji
ti, že jsi tu byl pro mě, ačkoliv o tom vůbec nevíš. Protože
to, co jsi mi dal, to ti nikdy nedovedu vrátit. Znovu jsi mi vrátil
důvěru.
0 komentářů:
Okomentovat