Idea, tedy spíše první věta na tuto povídku, mne napadla v momentu, kdy jsem přibližně před hodinou šla domů. Jde pouze o 400 slov, tudíž to vlastně není povídka, ale pro mne je... velmi... nevím, emotivní?
No, doufám, že ve vás zanechá nějaký dojem a třeba i vy zanecháte komentář ^^.
Hvězdy. Stál jsem
na terase jedné z budov v nejrušnějším a nejlidnatějším
městem světa a... viděl jsem hvězdy. Překvapením jsem ostře
vydechl nosem a pohledem šokovaně putoval po temné obloze, kterou
probleskovaly právě drobné úponky hvězd.
„Malá medvědice,“
zašeptal jsem překvapeně, když jsem zaregistroval jedno souhvězdí
z té spousty, které mě jako malého učil táta.
„Velký vůz.
Polárka,“ pokračoval jsem okamžitě, přičemž volba intonace
byla podobná té otcově. Náhle se mi všechny vzpomínky a
myšlenky tlačily jedna přes druhou. Každá chtěla být tou
první, tou nejvíce slyšenou.
Mohlo mi být asi
pět. Stál jsem na židli u linky vedle otce a zvědavě pozoroval,
jak připravuje těsto na pečení. Rozhlédl se, zda není v dohledu
mamka a vařečku od toho dobrého těsta mi podal, abych ji olízal.
Vyměnili jsme si šibalský pohled a podepsali tím nepsanou dohodu.
Když mě táta
učil jezdit na kole, bylo mi asi šest. Dřív mě kolo nijak
nezajímalo, ale když jsem slyšel, jak si mámě stěžuje, že s
ním na kolo nemohu, protože na sedačku jsem moc velký, rozhodl
jsem se, že to chci umět. Držel mě za sedačku kola, tiše
povzbuzoval a s tím, co mě podrbal ve vlasech, mě poslal kupředu.
Ani nevím jak, ale najednou jsem seděl na zemi, kolo vedle mě a
pusu jsem měl o něco lehčí. Táta s tichým smíchem sesbíral
mléčné zuby a pronesl, že se zvedat nemusím. V jeho očích jsem
viděl hrdost, když jsem s krví na tričku sedl na kolo a pokusil
se jet znovu.
„Nemůžeš v
tom doopravdy hledat medvěda. Použij představivost,“ pobízel
mne, jako osmiletého kloučka, když jsme vedle sebe leželi na
střeše domu a ukazovali na hvězdy.
Na střední
školu mě dováděl on. Byl jsem slabý a neduživý, bylo mi
čerstvých jedenáct let a všech jsem se hrozně bál. Když mě
plácl do zad, až jsem popoletěl, zdvihl jsem bradu a věděl, že
ho nesmím zklamat.
Ve třinácti
letech jsem převzal vedení rodiny. Matka s malou sestrou byly na
dně sil a ačkoliv jsem byl též zdrcený ztrátou táty, musel
jsem se začít starat. Chtěl by to tak.
A
pak jsem stál na terase jednoho z luxusních hotelů a můj řidič
poukazoval na fakt, že musím jít na jednání. Dovolil jsem si
ještě jeden pohled věnovaný obloze, hvězdám a vzpomínkám a
tiše zašeptal:
„Nikdy
tě nezklamu. Nikdy. Udělám vše pro to, abys na mne mohl být
hrdý. Budu nést tvé jméno se ctí.“
Noojo ztráta je vždycky těžká věc.. i když ta ztráta zubů mě spíš pobavila :o)
OdpovědětVymazatDojmů to zkrátka zanechalo celkem dost na 400 slov. Třeba takovej ten fajnovej pocit když máš oporu, nebo ještě fajnovější když se pak jeden stane sám oporou.
Tam už ani není třeba zmiňovat nějaký bohatství a úspěch, nebo jako mě to tam úuplně nesedne, ale to jen můj názor a zas chápu že chceš nějak ukázat že je všecko za vodou a tak. :)
Celkově to je pěknej příběh :)