Touha

Stála na kraji kolejiště a jen hleděla dolů, na údolí rozprostírající se v celé své kráse všude kolem. Vítr jí nadhazoval vlasy, ostře štípal do tváří, ale ona se cítila šťastná. Mohla objímat svět, dotýkat se nebe, které se u jejích nohou stýkalo se zemí.

Střed byl divoký, co chvíli jí za zády zasupěla lokomotiva a vzápětí se prohnal některý rychlík. Nevěřila, že by na tento starý most mohl někdo rozumný pouštět tyto nové a úžasně úžasné vlaky, ale stalo se; jezdili tu čím dál tím více.

Prkna jí zaskřípěla úsilím pod nohami a protestovala proti váze. Jen letmým zhoupnutím na patách vyrovnala rovnováhu, jako již předtím tolikrát. Nevnímala, že je za ní vlak, nevnímala vykulené výrazy všech cestujících, kteří překvapeně hleděli na dívčí postavu stojící na kraji mostu, který neměl zábradlí: byl starý, tak starý, nikdo nečekal, že by sem kdokoliv chodil. Však byl také chatrný most přes údolí několik desítek let zavřený a ona si sem zvykla chodit, navštěvovat ho a ptát se Svobody na vše, co potřebovala, co chtěla, znát.

Někdo stává u okna, z kterého hledí na Měsíc, popřípadě Slunce, ptá se Noci, Dne, ale ona ne. Odmalička věřila, že Svoboda ví vše; však může kamkoliv, vše vidí a vždy poradí. Stačí jen počkat.

Pomalu se posadila zpět na dřevěná prkna, která pod nově rozloženou váhou povážlivě zaskřípala, ale nijak víc neprotestovala, nechala ji se unášet na víru fantazie. Její oči byly podivně zastřené, výraz ve tváři blaženě hloupý a ona sama se cítila skvěle jen proto, že prostě mohla.

Cítila se podivně klidná, ale zároveň se v ní vše bouřilo, jako by to ani nebyla ona. Měla nutkání se zvednout a rozběhnout po mostě podél kolejiště, skočit do údolí, strhnout oblohu a bojovat se Svobodou. Dělat vše, ale zároveň jen ležet a pozorovat.

Pověz, Svobodo. Co je to za touhu? Nemluvila nahlas, ale ani se jí to zcela neodehrávalo v hlavě, jako by své myšlenky jen vyslala do éteru a čekala, zda se ozve odpověď.

„Myslím, že touha se dá definovat všemožnými způsoby. Touha je neměnná, avšak nikdy stejná,“ ozval se náhle vedle ní tichý klučičí hlas. Zvědavě zaklonila hlavu, aby neznámému viděla do tváře, s čímž musela slabě přimhouřit oči proti slunci. Cizinec se beze slov posadil vedle ní, mezi rty cigaretu a společně hleděli na údolí.

„Stejně jako Svoboda,“ odvětila po několika minutách prakticky šeptem. Bez dotazů z kapsy odrbané košile vytáhl krabičku cigaret a jednu jí nabídl. Neptala se, nedovolovala se, jen si připálila.

Seděli vedle sebe, sledovali krajinu pod sebou a za zády jim duněl vlak. Prkna skřípala a úpěla, příroda na sebe samou hlasitě pokřikovala a vzduch voněl volností.

Beze slov sledovali dva shodné kouřové hádky stoupající k obloze a jako by se shodli, natáhli po nich ruku. Jemně se dotkli dlaněmi a usmáli se. Touha se svobodou ruku v ruce jdou.