Doktoři

Jak již název napovídá, dnešní článek bych chtěla věnovat lékařům a podobně. Jelikož mám velmi oslabenou imunitu, u doktorů jsem za poslední půlrok prakticky neustále.
Od října to střídám od chřipek přes angíny po záněty močového měchýře a podobných blbinek, takže si to vážně užívám.
Nevěřila bych, jak se člověk může doma nudit!
Jednou jsem to (ano, z nudy) počítala, jak dlouho jsem byla doma. Za říjen jsem ve škole byla šest dní čistého času. Za listopad asi osm dní. V prosinci to bylo krásných devět dnů. A v lednu? Zatím čtyři dny, protože od pondělí jsem opětovně doma. Momentálně s akutním zánětem spodku.
Všichni, s kterýma se o tom bavím, říkají, jak je to úžasné, že jsem doma, že by si to se mnou hned vyměnili, protože to přeci "musí být úžasné, se doma jenom flákat a vlastně nic nedělat." Ano, prvních pár dní, možná i týdnů, jsem s nimi souhlasila.
Jenže nyní, jak je to už doopravdy dlouho, vlastně čtyři měsíce, se koušu nudou. Vlastně mě už nebaví ani koukat na seriály, ani psát, ani hrát hry, ani si číst, protože toho mám přehršel. Snažím se učit, ale například matematiku doopravdy nezvládám. Když to nechápu ve škole, jak bych to mohla dát při samostudiu?
U profesorů na naší škole už jsem zapsaná jako "ten tragéd, co přehrává a je věčně doma." Proč? Protože mamka také chodí jednou týdně do školy, a jednou musela odejít, že, ale vybouchlo jí hlídání pro malou sestru. Jelikož sestra chodí do školy vedle té mé, což je asi dvě minuty od bytu, šla jsem pro ni já. Šlo o záležitost deseti minut, kdy dojdu tam, vezmu sestru, a dojdu zase domů, ale naneštěstí mě vidělo několik profesorů, kteří si stěžovali. A nyní mi nevěří, že jsem nemocná, proto si na každou nemoc musím nechávat psát omluvenku od lékařů, což je dost otravné. Nejen pro mě, ale hlavně pro ně.
Kdykoliv se dozvím, že jsem opětovně nemocná, hned píšu profesorům a žádám je, aby mi zaslali učení, abych se mohla učit, ale ne vždy se zadaří. Ačkoliv se snažím, třeba mi to nejde, ale oni to berou tak, že jsem se na to ani nepodívala, což není pravda; doopravdy se snažím učit.
No, tím pádem mi zase o to víc nevěří, což je vážně příšerné.
Snažím se nebýt nemocná, když jdu ven, jsem nabalená, jako kdybych šla na túru na Antarktidu, ale nezabírá to. Takže věčně sedím doma, protože jsem opětovně nemocná.
Vážně mě to už nebaví.
Cpu do sebe vitamíny, jím ovoce prakticky na kila, abych si zlepšila imunitu, neustále dlabu všechna možná antibiotika, která mi doporučuje moje pediatrička, ale ono nic, pořád jsem na nule. Vlastně ne na nule, v mínusu.
Věřte mi, radši bych chodila do školy. Protože takhle budu mít v pololetí tak dvě klasifikace, zbytek bude neklasifikovaný. Například na tělocviku jsem nebyla za celý půl rok ANI JEDNOU. Řekněte mi, máte někdo podobně rozbitou imunitu? Jste někdo také věčně doma?
Svěřte se. Třeba mi i poraďte.
Pac a pusu,
Jamie